Dopíjím poslední kapky z mého "rozpitého" 1l demižonu s
vintage Bush esencí. Je to dnes třetí sklenka tohoto pokladu a nerozpuštěné zelené (a jiné) fragmenty plující po hladině v mé poslední sklence mi do jazyku silou sbíječky tepou zelené vintage aroma. Oči mi už dávno vypadly někam pod křeslo (ano, tento text píšu poslepu) a tak se snažím poeticky vychutnat absintovou esenci vyrobenou před více než sto lety. On to není ani moc tak pelyněk, co je v tomto... no, dejme tomu,
absintu... zajímavé. Je to kompozice zakompresovaných bylin s anýzem a fenyklem v čele. Nevím, jestli to je fenchon, nebo dejme tomu možná i ten thujon, ale s "Bushem" člověk dosáhne nejblíže, resp. nejjasněji k těm "vedlejším efektům". Ať už po třech sklenkách (a nerozpuštěných kouscích esence
) zaměříte pohledem na cokoliv, máte dojem, že sledujete nějaké malířské dílo. Čas plyne rychleji - díval jsem se chvíli na vypínač od lampy a najednou půlhodina v prdeli. Připomnělo mi to popis během jízdy od Burroughse na heráku - 8 hodin čumíte na svou nohu a baví vás to. Není divu, že "bushova" esence je velice populární dojezdový "vedlejšák" mezi absintovýma zrůdama na setkáních ve Švýcarsku a Francii.
Nevím, co to je, ale otevření svého druhého demižonu si nechám... na potom.
