Jaroslav Seifert
Paul Verlaine
Na dlani bradu jako školák vzpurný, zůstal jsem sám, když ostatní šli spat; vždyť pít se může z dlaně, z růží, z urny, kdo však tak dlouho má nám nalévat?
Dnes nevím, kdo mi nalévával kdysi, když jsem vás poznal. Hlasem laskavým řekl jste vlídně: Pojď a přisedni si - Já s ostychem se zeptal: Smím?
A od té chvíle vím, že lidská slova jsou opojnější nežli zelené krůpěje pelyňku. A jako bez domova za vámi šel jsem, pane Verlaine,
tmou, nocí, plameny. A jenom směti v těch vášních shořet tenkrát kdekoli! Bylo mi do pláče, když potkal jsem své děti, pospíchající ráno do školy.
Nenastavily tvář svou jako lunu mně k polibku, já skryl se na schodech, míval jsem tenkrát rty své po ocúnu a prudce hořký, jedovatý dech.
To, co jsem slyšel, se mi nepodaří s listím své krve, jež mě prorůstá, setřásti na zem; je mi jako lháři, kterému kladou ruku na ústa.
Jak možno utajit vzduch ve svých plících a rukou učesati na svíci plamen jak dívčí vlas? Tak po básnících zas přicházeti budou básníci,
jako byl on. A ve mně tiše visí to jméno jako závaží a dým. Řekl mi vlídně: Pojď a přisedni si - Já s ostychem se zeptal: Smím?
Vždyť pít se může z dlaně, z růží, z urny, kdo však tak dlouho má nám nalévat? Na dlani bradu jako školák vzpurný, zůstal jsem sám, když ostatní šli spat.
|