Neodolal jsem a v Heidelbergu koupil celou láhev blend absintu Le Velo. Ve svém prvním týdnu u německých sousedů jsem měl možnost si dlouze popovídat s majitelem absintového obchůdku ve starém městě, přičemž mi na ochutnávku nalil právě Le Velo.
Když na ročníku Absinthiades 2010 v Pontarlier vyhrál první místo neznámý absint Maldoror, vzbudilo to zájem neznalých. Maldoror je první komerční blend absint. Dle tvůrce bylo použito 5 absintů, mezi kterýmiž byla i nějaká odrůda Bairnsfatheru, což z celého produktu udělalo nepitelnou (s prominutím) břečku. Maldoror jsem ochutnal na Absinthiades 2011 a sklenku jsem nedopil. Při své příští návštěvě heidelberského
Grüne Engel vezmu vzorek Maldororu, abych napsal plnohodnotnou recenzi v klidu a pohodlí domova. V roce 2011 se právě vedle Maldoruru objevil absint Le Velo s Alfredem Jarrym na etiketě. Tento další blend byl vítězným v ročníku Absinthiades 2011. Okolnosti hlasování nechám stranou, zájemci o info můžou hledat v sekci události.
V absintu Le Velo už Bairnsfather není a je to znát, absint je mnohem pitelnější, ale přesto je mi záhadou, jak tento absint mohl absintovou soutěž vyhrát. A vítězství Maldororu jde mimo veškeré chápání. Tvůrce spolupracoval se švýcarským paličem, z jehož kuchyně pochází La Clandestine, což je v průběhu pití sklenky čím dál tím patrnější. Každopádně mě hodně zaráží barva. Ta zelená je do očí bijící, už jsem odlil dva vzorky, přičemž jedna půjde za okno na sluneční světlo, druhá do temné skříně.
Ale barva viz obrázky:
Na základě barvy a vůně jsem děsil toho, že půjde o hořký utrejch, který nebude pitelný. Nicméně o lahodnosti nemůže být řeč. Nevím, čím bylo Le Velo barvené, ale hodně se to otisklo do chuti. Je trpký. Boční strany jazyka dostávají zabrat, stejně jako horní patro úst. Vícenásobné usrknutí vám svou trpkostí umrtví celou pusu. Bylinkové paletě dominuje badyán. A hodně daleko, na počátku neznatelný, ale na konci slabě patrný hořký ocásek. Myslím, že Le Velo je vhodný kandidát na cukr. 
Stává se z toho blanche? 
